V sobotu 15. 8. 2009 jsme se konečně opět dočkali hraní na domácí půdě – v Čáslavicích. Bůhví proč, možná kvůli vědomí, že budeme hrát hlavně pro přátele, nás obvyklá nervozita nechala na holičkách a nedostavila se, tedy alespoň u mě. Díky tomu jsem prožil normální polopracovní den a před šestou hodinou jsem rozdráždil svého Bravoše, abych vzápětí vyzvedl Dočkyho a Janu. Společně jsme vyrazili do Čáslavic, kde nás již očekával valný zbytek kapely, zatím bez Toma.
Ten se ukázal za chvíli s autem plně naloženým našimi věrnými fanoušky od nich z Oslavice. Mirek mezitím zmizel na čáslavické fotbalové hřiště a domluvil, že se již můžeme nastěhovat, protože čekání už bylo opravdu nervydrásající. Zatímco jsme dumali, jak přepravíme komba a bubny na hřiště, Mirkův táta už měl perfektní plán. Nastartoval traktor, zapřáhl vlečku a přistavil se před zkušebnu. Snést nástroje na vlečku netrvalo déle než 5 minut. Bylo srandovní sledovat, jak se naše nástroje vezou na vlečce za mocně pufajícím domácím traktorem. Přesunuli jsme se na hřiště, začali vykládat a sestavovat nástroje a aparát na pódiu. Na místě už byl připraven Máří s ozvučovacím aparátem o síle 2x 300 wattů, což bylo na relativně drobnější prostor restaurační pergoly víc než dost. Na tomto místě bych mu chtěl poděkovat, že se téměř šest hodin vzorně staral o náš zvuk.
Na západě rudě žhnul okouzlující západ slunce a my sjížděli zvukovou zkoušku. Znělo nám to dobře a tak jsme se stáhli ke stolu, abychom si ještě užili chvilky klidu, než to rozjedeme naostro, protože návštěvnící se pomalu ale jistě začínali scházet. Po pár minutách jsme se s Mirkem shodli, že je čas to rozjet. Domácí publikum bylo jako vždy přející, vzorně nás rozpalovalo bouřlivými ovacemi a už při druhé písničce se nám parket začal utěšeně plnit prvními vlaštovkami z řad tanečníků. Publikum bezvadně reagovalo a posílalo k nám svoje pozitivní emoce. Pozitivních ohlasů a obligátního poplácávání po ramenou jsme se dočkali i o přestávkách. Tato zábava byl výjimečná tím, že mě přijeli navštívit kolegové z mých bývalých skupin PPP a The Fridge. I od nich jsem sklidil kladné hodnocení, ačkoliv jako undergroundově smýšlející jedinci zatížení na jazz, funk, apod. si neodpustili pár štiplavých poznámek o nízké prestiži hraní po zábavách, na což jsem kontroval pouhým konstatováním, že když jsem ještě hrál s nimi po městských klubech, v životě jsme neměli tak dobré publikum a tak vysokou návštěvnost, jakou nabízejí vesnické zábavy.
Jak se večer postupně měnil v časné ráno, fanoušků postupně ubývalo, ale tvrdé jádro tvrdošíjně okupovalo parket. Na poslední sérii jsem už musel nastoupit sám, protože Janě vypověděly hlasivky službu. Já sám jsem již taky cítil značnou hlasovou únavu, zvlášť v rockovějších kusech, kde hlas musí znít jako motorová pila, aby to mělo šťávu. Když i mě v U2 – With or without you zradily hlasivky a šeredně mi začaly přeskakovat tóny, byl jsem už celkem rád, že se náš výstup blíží ke konci. Nepříjemná řezavá bolest na měkkém patře prozrazovala, že i s chraptěním jsem to asi kapánek přehnal. Prostě jsem do toho dal všechno. Publikum ale ne a ne nechat nás jít a ani Mirek, který byl zrovna v hudební ráži, nereagoval na mé naléhavé šeptání, že dneska už nezazpívám ani kus. Rozhodl jsem se, že vážné poškození hlasivek mi za to nestojí a šel si sednout ke stolu, což ale kapela vyhecovaná publikem odmítala uznat. Nakonec mě zachránila ségra, která už se mezitím stihla trošku zregenerovat a odzpívala poslední píseň za mě, za což jí tímto moc děkuju.
Poslední písnička rozdováděné publikum uspokojila a všichni se začali rozcházet ke svým stolům. Nezbylo než opět naložit nástroje na traktor a odvézt je do pár desítek metrů vzdálené zkušebny. Pak už jsem jenom nakopl Bravoše a silou jeho sta koní se vystřelil k domovu. Do postele jsem se dostal ve 4 hodiny ráno a po intezivním kloktání Vincentkou ohřátou v mikrovlnce jsem zhodnotil zábavu, jako velice povedenou a spokojeně se odebral do říše snů.
Samozřejmě se na vás všechny opět těšíme na další akci!
Golet
