V sobotu 20. 6. 2009 jsme se zúčastnili festivalu legendárních rockových kapel regionu ze 70. a 80. let – Stařeč 2009. Ne že bychom byli nějací hudební veteráni, protože v době, kdy zmiňované kapely bouřily davy po regionálních koncertech a zábavách, nebyla ještě většina z nás ani na cestě, ale získali jsme na tomto festivalu místo předkapely. Tahle pozice s sebou přinášela smíšené pocity. Na jednu stranu jsme dostali šanci zahrát si na desátém jubilejním ročníku této prestižní akce, za což jsme pořadatelům velice vděční, ale na druhou stranu jsme hráli od 16:00, přičemž začátek akce na plakátech byl vypsán až na 17:00. Naše vystoupení se tedy odehrálo tak nějak mimo oficiální program, jako kdyby se ani nepočítalo s tím, že bychom měli mít nějaké publikum. Nakonec to taky přesně tak dopadlo.
Věděl jsem dopředu, za jakých okolností máme vystoupit a počítal jsem s tím, že se bude jednat spíš o veřejnou zkoušku před přáteli a známými, přesto mě nervozita opět dostávala do kolen, takže jsem nakonec užil anxiolytikum, které jsem dostal od svojí obvodní lékařky, když jsem se jednou zmínil, že mívám před koncerty nervy. Z užívání léků jsem měl strach, protože jsem se bál, že nějak ovlivní můj pěvecký výkon nebo pohodlí při koncertě. Naštěstí se nic takového nekonalo. Během třiceti minut veselá pilulka „najela“ a všechny nepříjemné věci ustoupily kamsi dozadu do mojí hlavy, kde za nimi pevně zapadl zámek a celým tělem se mi rozlil příjemný ledový klid a sebejistota. Prášky bohužel nedokážou strach úplně rozpustit, ale transformují ho do aktivity, sebevědomí a dravosti.
Cestou na zkoušku, kterou jsme naplánovali na dopoledne před koncertem, jsem byl za volantem tedy trošku agresivnější. Zvlášť ve chvíli, kdy přede mě vyjel z jednoho statku dědek v Peugeotu 206, s kterým asi ještě před chvíli oral pole. Auto mělo místo kol jenom koule bahna, žádné zástěrky a než jsem stihl zpomalit a zvětšit vzdálenost mezi námi, měl jsem přední sklo a kapotu komplet nahozenou bahnem. Vztekle jsem podřadil o dva rychlostní stupně, vytůroval svého stokoňového Bravoše, kterého jsem zrovna den předtím pečlivě naleštil, skoro k červenému poli otáčkoměru a při předjíždění jsem se musel hodně krotit, abych toho povedeného zemědělce nevytlačil do strouhy. Na zkoušce jsem potom byl veselý, aktivní a zpívalo se mi vyloženě dobře. Začínal jsem mít z blížícího se odpoledne dobrý pocit.
Po zkoušce jsme se naobědvali a kolem třetí hodiny zamířili do Starče, kde jsme si sotva stihli opatřit pivo a už jsme byli vyzvání nahoru na podium ke zvukové zkoušce. Nutno uznat, že zvuk byl naprosto profesionální a pódium mělo větší plochu než můj byt. Na takhle velkém podiu jsem zpíval snad jenom jednou v životě se svojí starou kapelou PPP na soutěži amatérských kapel Hostan na Hartvíkovické pláži. Sestra měla jako obvykle problém s hlasitostí a zvukaři bědovali, že ji není skoro slyšet a museli její mikrofon zesílit nebezpečně blízko maxima. Nakonec ji ale bylo slyšet velmi pěkně, za což patří mistrům zvuku náš obrovský dík.
Po zvukové zkoušce jsem si ještě stihl rychle odskočit a šli jsme na věc. Jelikož veselá pilulka už od rána značně pozbyla svůj účinek, byl jsem zase pekelně nervózní. Příště si budu muset tu medikaci líp načasovat. Ve chvíli, kdy jsme začínali, dali by se lidi na place pohodlně usadit do jednoho mikrobusu. Z vystoupení jsem neměl příliš dobrý pocit, protože jsem měl pořád pocit, že se se sestrou rozcházíme v dvojhlasech, což mi později potvrdil i videozáznam z koncertu. Ze začátku mi v některých místech nervozitou pěkně přeskočil hlas, ale po pár písničkách se již všechno usadilo. Přesto jsme celkově zahráli o něco hůř než obvykle. Prostě – pár tatíku a mamin s kočárky sedících u piva a prázdný parket před podiem vám na sebejistotě nepřidaji. Naštěstí během našeho vystoupení bránou vytrvale proudili noví příchozí a nakonec se i na tom parketu objevilo pár věrných.
Ani jsme se nenadáli a našich vyhrazených 45 minut bylo pryč a už nás pakovali z podia pryč, aby mohla nastoupit skupina Paprsky. Sbalil jsem si věci, šel si potřást rukou se známými z kapely Creed Revival, kteří se na nás přišli podívat, opatřil jsem si malé pivo na chuť a chvíli poseděl s našimi rodiči, kteří nás poprvé shlédli naživo. Jakmile alkohol vyprchal, sbalil jsem se a opustil jsem festival, jelikož se se mnou ještě počítalo na pokračování kamarádova loučení se svobodou. Pokud tedy večer přinesl nějaké převratné hudební výkony nebo humorné situace, budou o tom muset poreferovat ostatní členové kapely, kteří se na festivalu zdrželi až do pozdních hodin.
Tolik tedy k mému zážitku ze Starče 2009 a těším se na vás na našich dalších akcích.
Golet
