Včera, 27. března 2009, byl náš velký den. Měli jsme poprvé oficiálně vystoupit na půdě domovského kulturního domu v Čáslavicích. Můžu říct, že za svoji dnes už bezmála desetiletou muzikantskou kariéru jsem snad nikdy nebyl víc nervózní. Tímto musíme také veřejně poděkovat nově zformované skupině Natuty, že nám na své zábavě vyhradila čas, abychom se mohli prezentovat před svým domácím publikem…
Poslední dobou se potýkám se zdravotními problémy, které nejspíš mají hluboké kořeny v mé stresem nabourané psychice, a tak se včera stalo, že se koncert málem neuskutečnil. Po páté hodině odpolední jsme se sešli ve zkušebně u našeho basisty a kapelníka Mirka, abychom pokecali, trošku zkoušeli a vůbec se připravili na večerní akci. Potom, co jsme odehráli několik písniček, přišel na mě opět zvláštní kolapsový stav, kdy jsem málem omdlel (jednou se to už stalo na zkoušce). Odešel jsem ven trošku se rozdýchat, ovšem nějak to nepomáhalo, a tak jsem šel vedle do domu pořádně se napít, trošku se odreagovat mazlením s mým nádherným kocourem a něco málo sníst. Divný stav slabosti ale ne a ne polevit. S politováním jsem sdělil ostatním členům kapely, že to večer prostě nedám a začal jsem Janu připravovat na to, že bude muset zábavu odzpívat sama. Členové kapely jsou ale naštěstí silnější osobnosti než já a tak se s takovýmto nouzovým řešením nehodlali spokojit. Naznali, že se nejedná o skutečné příznaky, ale že všechno je jenom v mé hlavě, což bude nakonec asi pravda. Nevique s Dočkym rozhodli, že do mě nalijí pivo (jsem poslední rok abstinent) a třeba nervozita opadne
Kolem sedmé hodiny jsme začali stěhovat vybavení ze zkušebny do kulturáku, který je naštěstí jenom kousek přes ulici. Skupina Natuty zrovna začínala zvučit. Jakmile jsme donesli věci do kulturáku, Mirek mě zatáhl k výčepu a nechal mi připravit pivo. Za chvíli jsem už postával opřený o sloup, pozoroval s ostatními zvukovou zkoušku Natuty a klopil do sebe jedno vynikající nejmenované znojemské pivo. Sevření kolem mého hrudníku se ale pořád nějak nechtělo vzdát. Řekl jsem klukům z kapely, že to prostě zkusím a uvidí se. Pokud bych měl sebou seknout, sestra to za mě dozpívá. Je fakt, že některé písničky znějí divně, když je zpívá žena, ale myslím si, že Jana je kvalitní zpěvačka a že by to nakonec byla velice dobrá akce. Ukonejšený touto myšlenkou jsem se začal rozplývat v pivním oparu (každý kdo byl nucen nějakou dobu nepít, ví, co s vámi po dlouhé abstinenci svede i jedno jediné pivo).
Zvuk byl vynikající. Ačkoliv já osobně repertoár Natuty moc nemusím, protože jsem městské dítě a v mládí jsem vždycky pohlížel na zábavy s despektem, musel jsem uznat, že Natuty jsou vynikající muzikanti. I když hrají muziku, která mi nesedí, jsou opravdu dobří a pokud se někdy dostaneme na jejich technickou úroveň a vyhranost, budeme si moct gratulovat. Potom přišla řada na nás. Nastěhovali jsme se na pódium a jali se šroubovat zvuk. Dlužno podotknout, že zvukaři měli skvělý aparát a chovali se velice profesionálně. Na takhle silnou a dobře vyladěnou reprosoustavu jsem snad hrál jenom párkrát ještě se svojí starou funky skupinou Psychopornopes. Ještě při zvučení jsem měl v krku knedlík a pevně jsem věřil tomu, že při první písničce zkolabuju. Jakmile jsme byli hotoví, udělali jsme ještě malou pauzu, aby si všichni skočili na záchod, opatřili si pivo a tak podobně. Jelikož moje pivní narkóza na nervozitu evidentně nestačila, rozhodl jsem se, že risknu ještě jedno. Nakonec to asi byla správná volba.
Nastoupili jsme na pódium a dali se do toho. Start byl celkem vlažný, jak už to tak bývá, když lidi ještě nejsou opilí a je jim trapně poskakovat po parketu o samotě a všem ostatním na očích. Během druhé písničky mi naskočily mžitky před očima a zatočila se mi hlava, ale rozhodl jsem se, že se nepoddám. Pořádně jsem si loknul piva, řádně se nadechl a šel na další sloku. Nakonec se mi podařilo silou vůle podivné stavy zkrotit. Lidí na parketu během pár písniček znatelně přibylo, začali k nám vysílat svoje pozitivní vibrace a dostavil se ten obvyklý pocit souznění s publikem, který na koncertování tolik miluju. Neznám nic lepšího, než když si jedete na stejné vlně s dvěma stovkami rozjásaných lidí, dáváte jim to nejlepší, co umíte, a oni vám zpátky posílají rozzářené pohledy, úsměvy a zdvižené palce. Po páté písničce jsem svítil štěstím a bylo téměř k neuvěření, že jsem ještě před chvílí chtěl koncert vzdát. Nervy opravdu svedou hodně. Čáslavické publikum reagovalo skvěle a i spousta lidí, která zpočátku postávala nahoře na galerii, se v průběhu koncertu přesunula dolů na parket. Když jsme skončili, byl jsem totálně sjetý vlastními endorfiny (pro ty, kteří to neznají – endorfin je hormon štěstí, který se vylučuje do krve třeba při sportu nebo při sexu), a byl jsem strašně vděčný kapele, že mě nenechala to vzdát a silou mě přinutila jít do toho, protože sám bych to asi nikdy nedokázal.
Vyklidili jsme pódium pro Natuty a vmísili se do davu, abychom si poslechli reakce od fanoušků. Nebyl jsem sice úplně u všech rozhovorů, ale osobně jsem neslyšel jedinou špatnou kritiku na náš výkon. Samozřejmě jsme se nevyhnuli obvyklému poplácávání po ramenou a větám typu: „Hele, vole, byli jste super!“ nebo „Dobrý, ty vole, fakt dobrý!“. Zaslechl jsem taky názor, že v Čáslavicích ještě nikdy na první kapelu večera netancovalo tolik lidí. Podle mých neověřených informací na nás přišlo 200 platících, což je hodně slušné a kapely, které hrají ve městě po klubech si o takové návštěvnosti kolikrát můžou nechat jen zdát, pokud se teda nejedná o Kryštof nebo něco takového. Musím říct, že mám z toho hodně dobrý pocit a jsem velice vděčný bezvadnému domácímu publiku, že nás takhle skvěle podpořilo. Kolem půlnoci, když už většina publika měla trošku vyšší hladinu, se začaly šířit i názory, že jsme „stokrát lepší než Natuty“ a podobně, ale k tomu se snad ani nebudu vyjadřovat, protože do jejich technické úrovně nám dost chybí.
Každopádně díky vám všem a těšíme se na další akci. Jo a nezapomeňte kouknout do Fotogalerie na fotky.
Golet
